Jak to vidí Alžběta Lampartová

ad 1. a 2.  Montessori kroužek jsem se svým synem začala navštěvovat od jeho dvou let čistě jako zájmovou činnost. Oba jsme byli spokojení a tak jsme pokračovali dále až do předškolního věku. Pokračovat v Montessori vzdělávání i v rámci školního vzdělávání bylo přirozenou volbou. Především kvůli tomu, že Montessori program respektuje osobnost dítěte a jeho potřeby, děti se učí to, co je v danou chvíli zajímá, tak dlouho jak potřebují, nikdo je nevyrušuje, takže mají možnost se plně soustředit a to vše vede tomu, že mají radost z poznání. Nejsou svázány rozvrhem, který je nutí dělat všechny stejnou věc v určitém časovém úseku, což vede k tomu, že některé děti se nudí, jiné by naopak třeba rády pracovaly déle, ale nemohou, což způsobuje často zklamání a třeba i nechuť se tomu příště věnovat. Tato volnost také umožní dětem pracovat svým tempem. Můj syn je nadaný a předpokládám, že by se v klasické první třídě často nudil, když by musel s ostatními dětmi procvičovat něco, co už dávno ovládá. V Montessori třídě má připraveny pomůcky různých obtížností, takže zatímco některé děti ještě procvičují počítání do deseti, on už může cvičit násobení  apod. K tomu přispívá i vícegenerační třída, kdy děti mohou procvičovat učivo i vyššího ročníku, pokud již to své ovládají. A když naopak některé dítě potřebuje procvičit nějakou znalost déle než ostatní, necítí se méněcenně, protože mu nikdo neříká "už jsme to probrali" nebo "to už máš přece dávno umět", může pracovat tak dlouho, dokud věc dostatečně neprocvičí. Každá maminka přece dobře ví, jak malinké děti dokážou být zaujaté celé hodiny jednou činností, kterou opakují stále dokola, například házením kuličky do láhve e jejím opětobným vysypáním. Tuto potřebu mají i naši školáčci, jen už nejde o kuličky, ale o čtení, psaní a počítání.

Montessori program jsme zvolili také kvůli paní učitelce Marii Šlosárkové, kterou jsme poznali už před pár lety a které naprosto důvěřuji. Dětem se věnuje s nevídaným nasazením, má pro ně obrovské pochopení a cit, chová se k nim láskyplně a přitom má u dětí přirozenou autoritu a respekt. Osobnost učitele považuji na prvním stupni za klíčovou a upřímně si lepšího člověka na jejím místě nedovedu představit.

Přínosy pro mě? Spokojené a šťastné dítě, které chodí do školy rádo.

Nevýhodou Montessori programu je pro mě především jeho v tuto chvíli nejistá budoucnost. Není jasné, zda bude na ZŠ Tyršova pokračovat Montessri vyučování po celých 9 let povinné školní docházky mého syna a velkou neznámou je i následná volba vhodné střední školy. Myslím, že pokud by Montessori program na základní škole nepokračoval, syna bych příhlásila na nějakou jinou základní školu zřejmě v Ostravě, což by bylo pro něj velmi nepříjemné. Jak změna prostředí, tak nový systém výuky, dojíždění, nový kolektiv atd.

Rodiče v Montessori programu jsou do dění ve škole hodně zapojeni, pomáhají s organizací akcí, pořádají ve škole přednášky, často konzultují pokroky svého dítěte s paní učitelkou. To nemusí každému vyhovovat.
Dále děti nedostávají známky a nenosí domů sešity s prací, kterou dělaly ve škole, takže rodič nemá každodenní  přehled o tom, čemu se dítě ve škole věnuje a jak postupuje jeho vzdělávání, a musí víceméně důvěřovat paní učitelce a dítěti a jeho přirozené potřebě se něco nového učit. Pokud tedy chce mít rodič nad vzděláváním dítěte naprostou kontrolu, není to pro něj příliš vhodná volba. Také odpadá možnost chlubení "naše Maruška už čte, zatímco sousedova Pepička se ještě učí písmenka" a "Karlík nosí ze školy samé jedničky", což je skvělé pro děti, ale třeba ne pro jejích rodiče. Je prostě nutné důvěřovat dětem, že se budou učit proto, že chtějí, že je to baví, že se pro to svobodně rozhodnou a to není pro každého. Někdo preferuje bič.