Jak to vidí Maruška Šlosarková? Maminka i učitelka v jednom.

1. Aby se dítě mohlo vzdělávat dle svého tempa a svých potřeb a bylo s ním zacházeno s úctou a respektem, ale  v rámci pevně daných hranic. Aby se pro něj škola stala druhým domovem, místem bezpečí, kde může být samo sebou. Aby dítě bylo mezi dětmi různého věku a bylo vystaveno všemu, co soužití ve skupině dětí přináší - aby se naučilo přijímat a řešit konflikty, tolerovat a respektovat ostatní a skrz ostatní poznat samo sebe.

2. Dcerka se cítí uvolněně, není pod stresem, učí se velmi rychle a ani neví jak, pořád si spíše jen hraje. Hodně "nasává"od ostatních, takže pochopila i látku, kterou se zrovna neučí, stačilo, že pozorovala, jak pracují druháci. Spíše než učivo teď momentálně řeší vztahy se spolužáky a spolužačkami, učí se vlastně jakoby jen tak" mimochodem". Baví ji číst, pořád něco počítá a násobí, píše nám dopisy a vyrábí si své vlastní knihy, ale hlavně řeší, kdo jaký je a proč:o)

Já neřeším psaní úkolů, dítě je ve tři hodiny po škole i po kroužcích, máme čas jen pro sebe. Hodně se stýkáme s dalšími rodiči, stali se z nás kamarádi.

3. Rodič neví, co se ve škole děje. Nejsou učebnice, sešity, takže neví, co zrovna dítě dělá, co se učí. Je potřeba, aby se zajímal, chodil na konzultace, nechal dítě, ať mu ukáže, s jakou pomůckou zrovna pracuje apod. A především aby důvěřoval dítěti a Montessori systému. A dal dětem čas.

4. Program je vhodný pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče. Ti, kteří chtějí vidět výsledky hned, nebo srovnávají své dítě s ostatními, by mohli znejistět, být nervózní a přenést svou nervozitu na dítě.

Naše škola není ortodoxně Montessori. Děti nepracují v naprostém tichu, s pomůckami si mohou hrát,  hodně spolupracují, tvoří. Snažíme se chodit hodně ven do přírody a poznávat skutečný svět.